THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Cortege zřejmě pochopili, že se svou předchozí tvorbou přílišnou díru do světa neudělají a mírně změnili pohled na věc... žel podle mne poněkud zcestně. V podstatě pouze pokročili od svých pomalejších skladeb k malinko rychlejším, basák Sebastian už pouze neřve, ale zpívá i hloubky a celá kapela vyznívá více „deathmetalově“. I přes ono zrychlení se ale nezbavili svých poněkud dřevních riffů a postupů. Oba kytaristé se zřejmě nadále vidí v sólování po vzoru Treye Azagthotha, problém je ale v tom, že jejich vlastní sóla působí spíš „heavy“ a jsou jaksi nedotažená a chaotická, zřejmě tu působí ještě dávná záliba v Kerrym Kingovi... Z celého zvuku CD navíc sóla nepřirozeně vystupují a bohužel zároveň vyznívají dost samoúčelně a zbytečně. Ačkoli se Cortege tváří jako deathmetalová kapela, jejich pomalé pasáže namnoze působí spíše doomově a hlavně dost dřevně, k čemuž přispívají i nenápadité a stereotypní bicí. K deathmetalu se Cortege přiklonili i ve svých textech. Bohužel se tím zbavili právě toho, co jsem na demu docela chválil, a sklouzli k omílání tradičních klišé ve stylu „I summon thee from the heavenly halls ... those of spirit and flesh...“ pročež Trey jistě trpí nespavostí. Ale spíš je mu to jedno... Více než současná „boží jatka“ kapele určitě slušely starší texty, i když nebyly tak „ortodoxní“. Cortege sice na sobě pracují, ale mám pocit, že jim chybí troška odvahy a rychlosti – odvahy k tomu odhodit přijatou klišovitost a rychlosti k tomu, aby své muzice dodali trochu svižnosti a zbavili se tak znatelné „dřevnosti“. Průměrnost nahrávky nezachraňuje ani nemastný neslaný zvuk. Pánové z Cortege se snaží, ale z mého pohledu se bohužel nedostali o moc dál, než na Awareness... a stagnace je nebezpečná věc. V porovnání s konkurencí na daném hudebním poli se skutečně jedná o nedotažený průměr. Snad to příště bude lepší...
Vydáno: 2002
Vydavatel: Vlastní náklad
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.